Vodstvo

Voda, vápenec a čas položily základy největší české krasové oblasti. Voda se podílí na vzniku jeskyní už od třetihor.

Český kras - to jsou podzemní systémy jeskyní a na povrchu reliéf krajiny s typickými a početnými projevy krasovění, jako jsou škrapy, závrty, propasti. Raritou je největší vápencový kaňon v Česku – kaňon řeky Berounky.

Původní mohutná řeka, která protékala územím Česka od Českomoravské vrchoviny na severozápad k severočeským pánvím, zanechala v Českém krasu písčité a štěrkovité náplavy v oblasti Kosoře, Mořiny, Litně a Kody. Berounk, tedy v podobě, jak jej známe dnes, se vmístil do prostoru své třetihorní předchůdkyně až během čvtrtohor a teče opačným směrem. V té době se také vyvinul reliéf krajiny českého krasu do dnešní podoby. Vytvořila se kaňonovitá údolí, zahloubil se tok řeky i jejích přítoků. Voda prohlubující údolí potoků zároveň navyšuje úroveň dna ukládáním zvláštní vápencové horniny – pěnovce. Na dně těchto údolí pod krasovými prameny vznikaly a místy stále pomalu dorůstají travertinové kupy a kaskády.

​​​​​​Území chráněné krajinné oblasti Český kras spadá do povodí řeky Berounky. Berounka je i ve svém dolním úseku štěrkonosný tok. Štěrk je do koryta řeky transportován četnými bystřinami, které materiál přináší vymíláním členitého terénu, kde je tento jev přirozený. Povodněmi jsou vytvářeny štěrkové lavice, ostrovy a koryto je dynamicky přetvářeno pohybem splavenin. Vznikají tak cenná stanoviště a biotopy mnoha druhů fauny i flóry.

Na území chráněné krajinné oblasti pod obcí Karlštejn je jez, který není vybaven rybím přechodem a tvoří tak významnou migrační překážku v toku. Další jez se nalézá na úrovni Zadní a Hlásné Třebaně cca 300 m po proudu za hranicí CHKO a vlastní území ovlivňuje pouze svým vzdutím.  Řeku také výrazně negativně ovlivnila regulace z období zač. 20. století, která zřejmě deklarovaným protipovodňovým charakterem umožnila zástavbu a infrastrukturu v nivě řeky. Tím se narušila její funkčnost a nemožnost rozlivů zvýšila škody povodňovými stavy. Důvodem pro revitalizaci dolního toku Berounky jsou právě ochrana zastavěného území a obnovení přírodního potenciálu řeky.

V povodí Berounky byly v minulosti prováděny rozsáhlé stabilizační úpravy strží, podélných profilů bystřin a erozních svahů či svážných území. Dnes už tato činnost téměř neprobíhá. Naopak by bylo vhodné iniciovat revitalizace a odstranění migračních bariér na přítocích Berounky
(např. Suchomastský potok, Loděnice, Radotínský p., Karlický p., Švarcava).

Z některých menších toků se často ztrácí voda a jejich koryta bývají v suchých obdobích roku bez vody. Nejznámější je Bubovický potok s kaskádovitými vodopády, které v posledních suchých letech bývají dlouhé období bez vody. V zimním období, na jaře či po deštích se předvedou v plné kráse.
Do krajiny krasu patří vodopády a to i v krajině na povrchovou vodu chudé. Vývěry krasových vod vytáří srážením pramenných vápenců – pěnovců systém hrází, tůněk a impozantních kaskád. Jsou i pro svoji křehkost jedním z nejvíce chráněných fenoménů národní přírodní rezervace Koda.

​​​​​Podzemní odtok z Českého krasu se odhaduje v průměru na 1,5 l za sekundu (v intervalu 1–2 l.s^-1.km^-2), což odpovídá celkovému odtoku přibližně 240 l.s^-1 tj. cca 7,5 milionu m³.rok^-1. Z toho přibližně 75–80 % odtéká do vodních toků. V Českém krasu existuje velmi složitý hlubinný i mělký oběh podzemních vod. Nevyskytují se zde ponorné toky, ale hlubinné krasové vody jsou akumulovány a zvolna (i několik desítek let) vertikálně a horizontálně protékají složitým systémem puklin, chodeb a kolektorů rozmanitých směrů a s různou propustností. Menší část podzemních vod na území chráněné krajinné oblasti vyvěrá. Největší vyvěračkou je „Pramen svatého Ivana“ ve Svatém Janu pod Skalou, jehož kvalita je
od zázračné až po léčivou spíše kolísavá a dle sledování Českým hydrometeorologickým ústavem v některých obdobích neodpovídá normám pitné vody.  Dále zde vyvěrá kolem desítky pramenů s kolísavou vydatností i kvalitou. Například pramen pod Boubovou, Karlova studánka, Tetínská vyvěračka či pramen v Šanově koutě.

Zásobování obyvatelstva pitnou vodou a odvádění odpadních vod prochází neustálým vývojem. Řada obcí zřídila nebo postupně zřizuje či rozšiřuje vodovodní a kanalizační sítě a ve většině obcí na území chráněné krajinné oblasti jsou provozovány, popřípadě budovány nové čistírny odpadních vod. Přibližně mezi 10–15 % celkového podzemního odtoku odpovídá úhrnný povolený odběr podzemních vod z veřejných a neveřejných studní.

Povrchová voda zabírá kolem 2,5 % území Českého krasu a z toho kolem procenta připadá na mokřadní ekosystémy. Rybníky větších rozloh jsou zde dva - Obora u Litně (3,5 ha) a Velký Korenský (1,3 ha). Ostatní nádrže nedosahují ani jednoho hektaru. Bohužel rybníky i drobné nádrže jsou zarybněny vysokou obsádkou kaprovitých ryb, včetně nepůvodních a invazních druhů (karas stříbřitý) a neplní svoji biologickou funkci v krajině. To znamená, že nemohou sloužit obojživelníkům pro rozmnožování. Snůšky, mladá stádia i dospělé jedince likvidují rybí predátoři, kteří se podílí i na likvidaci vodních rostlin. Přerybnění způsobuje také zhoršení parametrů kvality vody od fyzikálních, přes chemické až po mikrobiologické vlastnosti. Snižuje druhovou diverzitu i množství bentosu a také úživnost pro vodní ptactvo nebo i nedostupnost potravy vlivem snížené průhlednosti vody. Ve znečištěné, zakalené rybniční vodě ptáci svou kořist nevidí.

Pro kras ne zcela typické mokřady jsou tu také – v údolích podél potoků, nejčastěji v podobě podmáčených, vlhkých luk, rákosin a měkkých luhů s vrbami, jasany nebo olšemi.  A v terénních depresích s vývěry podpovrchové nebo podzemní vody v podobě drobných tůní a mokřin.

​​​​​​​Zadržení vody v krajině se pomáhá vytvářením polopřirozených mokřadů a tůní či úplně umělých s obvyklým periodickým charakterem naplnění. Příkladem je nově vybudovaný Bubovický mokřad s potenciálem pro zlepšení hydrologických poměrů horní části Bubovického potoka a podmínek pro rozmnožování obojživelníků, a to celé s komunitním přesahem za spoluúčasti bubovických občanů.