Lesy - Český kras
Lesy zaujímají na území chráněné krajinné oblasti více než třetinu plochy (38 %). To je o něco více, než je lesnatost České republiky. Hospodářský význam těchto lesů je spíše malý a ani v minulosti nepatřily lesy v této sušší a mírně teplé oblasti k nejvýnosnějšímu majetku.
Historie lesů v CHKO Český kras
Od středověku byly vystaveny významnému civilizačnímu tlaku. Po skončení kolonizačního období (14. století) lesnatost klesala jen nepatrně. S růstem populace po skončení třicetileté války a dále po roce 1700 vzrostl i tlak na les. Vliv „výběrných těžeb“, převažujících do konce 18. století byl umocněn pastvou, hrabáním steliva, travařením, lesopolařením. V 19. stol. se přestal vyplácet chov ovcí a až do 1. světové války se zalesňovaly některé bývalé pastviny a lesnatost mírně stoupla. K dalšímu nárůstu lesnatosti došlo po polovině 20. století, kdy byly zalesňovány pozemky nevhodné pro zemědělskou produkci. K cílevědomému hospodaření přiměl majitele velkostatků velmi špatný stav lesů (z pohledu lesnického hospodaření). Prvotní zařízení spadá do údobí kolem roku 1800 (Velkostatek Liteň 1808, panství Karlštejn 1806). V tomto období tvořily lesy na území CHKO Český kras převážně pařeziny proředěné pastvou.
Zařízení lesů bylo postupně zaměřeno na převody pařezin na stanovištích s lepší bonitou, na stanovištích méně příznivých (exponované svahy) bylo počítáno s jejich zachováním. Výše obmýtí pařezin se pohybovala od 25 do 40 let (na majetku velkostatku Svatý Jan bylo v pařezinách obmýtí dokonce 12-25 let). Podíl pařezin postupně klesal - na panství Karlštejn ještě v roce 1864 bylo 100 % pařezin a v roce 1930 více než 50 %.
S poklesem významu dřeva jako hlavní energetické suroviny a zároveň se vzrůstající poptávkou po silnější dřevní hmotě (stavební, technologické), se začalo s pěstováním středních lesů. Jako výstavky generativního původu se používal zejména dub zimní, ale i borovice a modřín. V současných porostech výstavky borovice a modřín již nenalezneme. Oproti tomu výstavky dubu zimního (se současným věkem i 220 let) se v lesních porostech ve významném zastoupení stále nacházejí. Zvýhodňovány byly dřeviny s dobrou pařezovou výmladností. Z dřevin byl v oblasti nejvíce zastoupen dub zimní, který se v pařezinách vyskytoval společně hlavně s habrem, lípou, břekem a lípou srdčitou. Na severních expozicích se dále vyskytoval buk a na jižních expozicích borovice. K výrazné změně dřevinné skladby došlo při převodech pařezin ve 2. polovině 19. století, kdy byly do porostů uměle vnášeny jehličnany borovice, modřín a borovice černá. Koncem 19. století začal být využíván smrk, zejména v chladnějších údolních polohách, nebo na plošinách s hlubší půdou. Jedle doložená historickým průzkumem na několika lokalitách prakticky vymizela (nahradil ji smrk). Na začátku 20. století byl také v oblasti na těžko zalesnitelných jižních svazích zaveden akát. Zastoupení jehličnanů postupně dosáhlo až 30–40 %, od poloviny 20. století však postupně klesá a jehličnany jsou nahrazovány stanovištně původními listnáči.
Ve srovnáním s minulými stoletími došlo k zásadní změně v odčerpávání organické hmoty z porostů. V lesích se přestalo pást, hrabat stelivo a výmladkově hospodařit s velmi krátkou dobou obmýtí. Všem těmto tlakům snáze odolávaly duby a habr, jako dřeviny s vysokou pařezovou výmladností. Náročnější a konkurenčně v tomto prostředí méně schopné dřeviny buk, javory, lípa, jilm a jasan ustoupily. V současné době se jejich zastoupení opět zvyšuje. Tento trend je patrný zejména u jasanu, buku a javorů. Určitý podíl na tom má i zvýšená depozice dusíku. Omezení pasečného a upuštění od pařezinného hospodaření, ve svém důsledku znamená zvětšování ploch vysokokmenných, plně zapojených porostů s větším podílem stinných dřevin. Postupné zvětšování zástinu se začíná projevovat ve změnách složení bylinného patra s posunem ke stinným lesním druhům. Na pařezinné lesy jsou vázány také některé druhy hmyzu, motýli a brouci. Pro podporu výskytu některých ohrožených druhů rostlin a živočichů, jejichž populace prosperovaly při hospodaření ve tvaru nízkého či středního lesa (pařezinné hospodaření), praktikovaného zde v minulých stoletích, je nezbytné na vybraných lokalitách tento hospodářský tvar lesa znovu použít.
Dřevinná skladba
Současná druhová skladba lesních porostů je tvořena především duby (dubem zimním, dubem pýřitým a výjimečně dubem letním) které zaujímají 40,2 %, habrem s 13,3 %, bukem s 8,3 %, lípami s 5,6 %, jasanem s 3,4 % a javory s 2,6 %. Zastoupení ostatních listnatých dřevin nedosahuje jednotlivě více jak 1 %, Výjimku tvoří pouze akát, který má dosud zastoupení 1,9 %. Zastoupení jehličnatých dřevin je 21,9 %. Z toho smrk zaujímá 6,27 %, borovice lesní 6,7 %, borovice černá 5,1 %, modřín 3,3 % a jedle 0,4 %.
Lesy dle zonace
Do I. zóny CHKO Český kras (2721 ha lesů) se řadí území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami, zejména maloplošná zvláště chráněná území (národní přírodní rezervace, přírodní rezervace). Patří sem i větší celky přirozených lesů mimo maloplošná zvláště chráněná území (MZCHÚ), která mají pro ochranu přírody klíčový význam. V lesních porostech jsou prováděny zásahy různé intenzity, od nejintenzivnějších převodů na střední lesy přes maloplošné hospodaření, až po ponechání částí lesa samovolnému vývoji. Zásahy směřují především k udržení chráněných fenoménů nebo zajištění půdoochranné funkce lesa. V MZCHÚ se ponechává část odumřelého dřeva k přirozenému rozpadu pro posílení biodiverzity i autoregulačních funkcí ekosystému. Většina porostů má složení blízké přirozené druhové skladbě. Poměr zastoupených listnáčů se různí od porostů druhově pestrých až po téměř nesmíšené (obvykle se zvýšeným zastoupením dubu nebo habru). Nepůvodní porosty smrku, borovice, modřínu jsou zde zahrnuty jen z arondačních důvodů.
Ve II. zóně (2022 ha lesů) jsou menší lesní celky přírodě blízkých, ale i pozměněných lesů s převahou listnatých dřevin. Z arondačních důvodů a v místech propojení s hodnotnými nelesními enklávami se vyskytují i porosty s nevhodnou druhovou skladbou. Druhá zóna je tvořena převážně porosty s uchovanými přírodními hodnotami, porosty jsou vhodné k uplatnění principů přírodě blízkého lesního hospodaření. Přirozená obnova se využívá jen v porostech s příznivou druhovou skladbou.
Ve III. zóně (116 ha lesů) se lesní porosty vyskytují jen výjimečně, obvykle se jedná o malé porosty uvnitř zemědělských pozemků (remízy) nebo obcí.
Ve IV. zóně se lesy nevyskytují.
Škody a kalamity
Z abiotických činitelů poškozujících lesy v oblasti je nejvýznamnější sucho. Působení ostatních abiotických činitelů (vítr, sníh) se projevuje zřídka, v plošně nevýznamném rozsahu. Škody suchem jsou v oblasti vysoké. Způsobují to specifické klimatické podmínky (nízké srážky, vysoké průměrné teploty) a zejména geologické podloží (propustnost vápenců). V jehličnatých porostech se škody suchem projevují téměř ve všech smrkových porostech. V posledních letech dochází i k výrazným škodám v porostech borovice lesní. Porosty borovice černé jsou více odolné vůči suchu a mají lepší regenerační schopnost po poškození suchem. U listnáčů je sucho hlavní příčinou nezdaru zalesnění, ve starších porostech se škody suchem projevují již minimálně. Teplotně i srážkově extrémní roky 2015–2019 nezpůsobily významné škody na starších listnatých porostech s výjimkou bukových, kde lze pozorovat odumírání horních částí korun v mnoha porostech zejména v I. a II. vegetačním stupni.
Ze škod zvěří se nejvíce projevuje okus srnčí zvěří a spásání přirozené obnovy muflonem. Poškození mufloní zvěří se projevuje v širším okolí Vonoklas a v PR Karlické údolí. Stavy mufloní zvěře v tomto území dosahují cca 100 ks a lokálně způsobují problémy nejen ve vztahu k obnově lesa, ale i z hlediska ochrany přírody zejména v PR Karlické údolí, kde se mufloní stádo zdržuje na skalních výchozech a v jejich okolí a způsobuje škody na bylinné vegetaci. Druhou oblastí výskytu mufloní zvěře je nejzápadnější výběžek Českého krasu, tj. okolí Suchomast, kde se pohybuje stádo cca 40 ks mufloní zvěře.Také zde způsobuje škody okusem na mladých kulturách.
Nepůvodní smrkové porosty jsou oslabeny v důsledku klimatických podmínek (zejména nedostatku vláhy) a jsou napadeny zejména lýkožroutem lesklým a l. smrkovým i ostatními. V posledních letech tak došlo k rozvratu téměř veškerých smrkových porostů. U smrku přispívá k rozvratu porostů i časté napadení václavkou smrkovou, které způsobuje hnilobu ve spodní části napadených kmenů.
Na dubu se běžně vyskytuje obaleč dubový, který je schopen se i přemnožit a způsobit silné žíry. Silný žír až holožír se vyskytuje nejčastěji ve starších mezernatých porostech, porostních stěnách a solitérách, ale přechází i do porostů mladších, a to v delších periodách 5 a více let. Škody působí zejména omezením semenných let. Holožír na dubu způsobuje i bekyně velkohlavá, Naposledy způsobila holožíry okolo roku 1993 a částečně i v roce 2018.
Pojem tracheomykóza zahrnuje onemocnění starších DB porostů projevující se postupným prosycháním korun, které vede až k odumření jedinců. Onemocnění způsobuje celý komplex faktorů, z nichž hlavní jsou nepříznivé klimatické a stanovištní podmínky, dále pak dlouhodobé poškozování porostů listožravými škůdci, podkorním a dřevokazným hmyzem a negativní vlivy znečištěného prostředí. Takto oslabené stromy jsou následně napadány mnoha druhy hub rodu Ophiostoma, které způsobí uhynutí. V současnosti tracheomykóza u dubu spíše ustupuje.
U olší se místně objevuje hynutí způsobené patogenem Phytophthora alni, ale vzhledem k zastoupení olše v lesních porostech (0,1 %) není hynutí olše z pohledu lesů Českého krasu významné.
V současnosti působí škody na jasanu houbový patogen Hymenoscyphus pseudoalbidus. Způsobuje významné hospodářské škody v jasanových porostech všeho věku. Tento proces ale nemusí být z pohledu ochrany přírody negativní a jistá přírodní autoregulace je spíše pozitivní. V odumřelých porostech přežívá jisté % odolnějších jedinců, nedochází k totálnímu vymizení jasanu z porostů.